Krása není jenom, když se podíváme na nějaký strom, na nějaký dům, na nějaké auto nebo na cokoliv jiného. Krása je převážně hlavně v naší duši. Protože naše duše vypovídá o tom, jací jsme, i když prostě druhý člověk nevidí do naší duše ani do naší mysli. Tak někdy je to takové těžké, protože prostě si myslím, že každý člověk by chtěl vidět třeba do druhého člověka. Já se popravdě přiznám, že já bych strašně chtěla vidět do druhých lidí, co si třeba myslí, když si třeba povídáme, a najednou třeba, když prostě se oddělíme a odejdeme prostě domů, tak prostě by mě zajímalo, co si ten druhý třeba v hlavě říká, to, co jsme třeba prožívali, to, o čem jsme se bavili. Jak to vnímá.

Protože opravdu ta mysl toho člověka je opravdu velice nepochopitelná. A hlavně je to velice až takové náročné tu mysl pochopit, protože opravdu každý člověk všechno vnímá jinak, každý má jiný mozek, jiné myšlenky. Proto je prostě určitě dobré, kdyby člověk věděl, jaké to je, kdyby viděl do té druhé mysli toho člověka, ale bohužel to nelze, protože je opravdu, my si můžeme jenom něco domnívat, co si ten druhý člověk myslí. Ale rozhodně by to bylo určitě fajn, když jsme věděli, ten si o nás řekl tamto, a ten tamto. Takže já si určitě myslím, že sice mi do hlavy druhých lidí nevidíme, ale na druhou stranu zase určitě trošku vnímáme toho člověka pohledem, nebo těmi rysy toho obličeje, jak na nás třeba působí.

Někdo nám může být třeba sympatický, nikdo nesympatický, ale prostě ta krása je všude, prostě hlavně v té duši. Protože opravdu duše člověka je nejkrásnější na světě, a to nikdo opravdu nezmění, a hlavně cokoliv je krásné. Ale ta duše nejvíc toho člověka, protože lidé dělají i dobré skutky, anebo když prostě máte takový dům nebo takové ty hmotné věci, tak prostě se to nedá srovnávat s tou lidskou duší, protože lidská duše je opravdu úplně něco jiného, a nedá se vůbec s ničím srovnávat. Protože opravdu lidská duše je něčím nepopsatelným, jedinečným, co prostě ty hmotné věci prostě nemají.